Z historie

Stručná historie zámečku Destinov

 

Čp. 68. – Známé dnes jako zámeček Destinov. A současné evidenční číslo tohoto domu je 241.  Dům vedle Hor čp. 68. postavil Emanuel Kittl s hrozným nákladem. Pamatuji, že jsou zde veliké sklepy ve skále vytesané, což stálo mnoho práce i peněz. Zde byla vychovaná Emílie Destinová, rozená Kittlová, zemřela 28. I. 1930 ve věku 52 let. V tomto domě byl hornický obchod a hostinec, kde byl veliký taneční sál, že ho nebylo daleko ve vůkolí.

Toto je asi nejstarší dochovaná fotografie původního dnes zámečku, kterou jsem získal od p. Aleny Hrdinové čp. 102. Kdy byla pořízena, známo není, Silnice na snímku ještě není, což znamená, že snímek byl pořízen před rokem 1908. Poměrně vzrostlé stromy za plotem, nejspíš platany a fasáda napovídá, že to mohlo být tak asi 20 roků po postavení továrníkem Kittlem. Oplocení, hlavně kamenné pilíře u brány i plaňkový plot je stejného rázu, jako bylo oplocení celých Hor Kittlem. Ve skále vytesaná tůň před zámečkem je tam dodnes. V zámečku býval hostinec u Voříšků, což byly rodiče p. Jany Hrdinové, za svobodna Voříškové, která měla dlouhá léta obchod v Lašovicích. Hospoda byla v majetku Voříškových a Opičků, byli to bratr se sestrou. Nejspíš od nich hostinec koupil Jiří Jehlička, továrník z Prahy a Kralup.

V době okupace měl hostinec v zámečku najmutý od Jehličků Josef Pecina z Černovic od Chomutova, který se s rodinou po válce odstěhoval do pohraničí. Dřevěný sloup v levé části snímku měl nejasný účel. Je známo, že před druhou světovou válkou koupil hospodu Jiří Jehlička, možná k tomu patřily i další domy na Horách, rozsah Jehličkova majetku v Milešově mi není znám. Po přestavbě na zámeček, který byl psaný na Jehličkovu manželku Karolínu, spolu se zahradou, sadem a lesem v rozsahu 3,7 ha. Je známo, že Jiří Jehlička před válkou a během války zámeček přistavoval ze strany severní o spojovací chodbu a kulatou věž a ze strany jižní, minimálně o přístavek o třech místnostech v užší části a s dodatečně v roce 1948 zřízeným vchodem pro „národního správce“ Branšovského Jaroslava, později  Branšovského Pavla. Později v šedesátých letech v přístavku bydlela Růžena a Jiří Šťastný.

Překvapivě není dost dokumentů o tom, ve kterém roce Emanuel Kittl zámeček postavil, kdy a kdo zámeček po něm vlastnil, kdy, kolikrát a kým byl přestavován. Pamatuji si zámeček ve svém dětství již jinak, než je na původní fotografii coby hostinec. Z pohledu od silnice to byla přízemní budova, vlevo s kulatou věží, spojená s hlavní budovou širokou chodbou a na opačné straně budovy směrem k Milešovu byl přístavek, který přistavěl za války Jiří Jehlička. Na střeše přístavku byla taktéž menší věžička. Směrem do silnice byl malý balkon, s pěkným kovaným vypouklým zábradlím v barokním stylu. Brána od silnice, byl posunutá více vlevo, taktéž kovaná a velmi pěkná. Na štíty v barokním stylu, jaké jsou vidět na původní fotografii, si nepamatuji.

V zámečku bývala školka. Bydlíval tam Jaroslav Hrdina s rodinou a nacházela se dětská poradna. Ta se později přesunula do budovy čp. 54, která ještě později byla prodána na archiv Státním normám. Nahoře ve štítě k Podmokům bydlel ve dvou místnostech Alois Veselý. Jeden čas v zámečku bydlela učitelka Marta Svátková, její muž jezdil s autobusem.

Jeden čas v zámečku bydlel veterinář Antonín Schle. Jeho žena Nina Schleová byla zdravotní sestrou u krásnohorského doktora MUDr. Kurandy. Měli tři děti, Evu, Tondu a nejmladšího Petra. Schle byl v padesátých letech spolu s Hovorkou z Klenovice a Jaroslavem Šimůnkem mlynářem ze Zlákovic, zatčen. Všichni byli obvinění z protistátní činnosti a na 25 let uvězněni. Když se Schle z vězení vrátil, dělal zootechnika v JZD Milešov.

V roce 1966 byl spolu s ostatními rehabilitován. Přišel však rok 1969, kdy se dostal k moci Husák. Schle již režimu nevěřil, odjel s rodinou na dovolenou do Jugoslávie a už se nevrátili. V té době dcera Eva, které bylo 19 let, odmaturovala na gymnáziu v Sedlčanech. Dnes žijí v Kanadě, Eva pracuje jako učitelka, má čtyři děti, tři dcery a syna, všichni jsou vysokoškoláci. Její manžel je  Ind a řídí ve městě, kde žijí, státní organizaci o 150 zaměstnancích.  Tonda tady před asi pěti lety byl a v Krásné Hoře se setkal se svými asi 5 spolužáky. Jsem s Tondou a Evou přes mail ve spojení.

Nemilou vzpomínku na Schlea má p. Dias z Krásné Hory. Schleovi si brali půjčku na nábytek a Dias jim šel ručit. Z republiky před splacením půjčky odešli a Dias jako ručitel musel za ně dluh uhradit. Majetek, který rodina Schleova měla, zabral stát, tak jak to v té době tehdejší režim dělal. Snad před odchodem se Schleovým podařilo část majetku prodat. V té době již nebydleli v Milešově, ale „Na Kohoutech“ (šachta před Krásnou Horou.)

V čp. 55, bydleli Pavel Branšovský s rodinou a ve druhém bytě Kiliánovi, Jiří Kilián dělal štajgra na uranu v Příbrami a tam se i odstěhovali, a po nich Jarošovi. Tam jsem se v roce 1997 přiženil, Jarošovi se odstěhovali do Koloměřic u Týna nad Vltavou a po tři a půl roce bydlení na Horách jsem se s rodinou v roce 1970 odstěhoval do Prahy. Po mě se stěhoval do bytu Václav Balatý s rodinou, později dům koupili Beranovi – celý se dvěma byty a po nich nynější Naučovi.

V čp. 54, bydlívali postupně Jan Mácha, Stanislav Čedík, Josef Hrdina. Bývala tam, okolo roku 1969 dětská poradna, kam dojížděl dětský lékař MUDr. Staněk z Kamýka.

Koncem padesátých let jsme sál za tajemníka MNV Václava Šlégla, pod záštitou ČSM, měli jako klubovnu. Starý nábytek ve špatném stavu a obrazy jsme tehdy vyklidili do přilehlé kulaté věže. V sále býval pěkný kamenný krb na jižní stěně sálu a ještě velmi zachovalá pěkná „xylolitová“ podlaha – čtverce o velikosti asi 40 x 40 cm probarvené střídavě žlutou a červenou barvou orientované napříč místnosti. Xylolit je stavebnina složená ze dřevěných pilin, sorelova cementu a pigmentu, v malé míře se dělá ještě dnes. Obec vlastnila promítačku „tertka“ maďarské výroby na 16 mm film a na ní jsem tam několikrát promítal film po předchozím kurzu, který jsem absolvoval v Sedlčanech. To jsem měl před vojnou. Když jsem se po 26 měsících vrátil z vojny, již tam klubovna nebyla. Býval tam směrem k silnici malý vysutý balkon s velmi pěkným vypouklým kovaným zábradlím a také směrem do silnice zhruba hned za věží pěkná kovaná vrata.

Snímek pořízený ze zahrady, slepený ze tří fotografií zámečku,  krátce po velmi necitlivé přestavbě pro podnik zahraničního obchodu Merkuria. Přestavbu podle projektu (autora projektu neznám) řídil tehdejší správce zámečku Jan Hrdina z Milešova.

Dnes je to soukromá budova, kterou před a ve II. světové válce přestavěl tehdejší majitel Jiří Jehlička z Prahy a  v roce 1977 za 360 000 Kčs koupil podnik zahraničního obchodu Merkuria Praha  a objekt s velkým nákladem znovu přestavěl na podnikové rekreační středisko. Dům byl nazván „Destinov“ – doplnil Hejra Alois.

Dnes má zámeček Destinov popisné číslo 241 a v dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Bertchtoldová Zuzana z Prahy 6 a Cikánek Hynek z Nespek, což jsou vzdálenější příbuzní majitelky zámečku Jehličkové Kateřiny. Zámeček je v Milešově vžitý název pro tehdejší čp. 68. postavené Emanuelem Kittlem s nynějším čp. 241.

 

Okolnosti převzetí zámečku Destinov „Národním správcem“

Podle dochovaných dokumentů, po válce, v roce 1945, byla na tento dům zavedena národní správa MNV Milešov. Výměr národní správy se opíral o to, že se jedná o zemědělskou usedlost, přestože toto čp. nikdy nesloužilo k hospodářskému účelu. Býval pouze hospodou, ze které vlastník Jehlička Jiří značným nákladem učinil letní obydlí pro rekreaci a měl Jehličkovým sloužit na stáří k odpočinku. Při domě jest zahrada a ostatní pozemek je sad a les. Při objektu žádné hospodářské objekty nejsou.

(Informace a fotografie shromáždil a poskytl p. František Šťastný z Kosobud.)

O Emě Destinové a jejím působení v Milešově

 

V Milešově strávila svoje mládí nejslavnější česká pěvkyně Ema Destinnová, dcera majitele dolů pana Emanuela Kittla. Ema Kittlová se narodila 27. února 1878 v Praze, v Kateřinské ulici č. 5., v domě patřícím jejímu otci. Až do svých 14 let bydlela se svými rodiči v Milešově. Měla vrozený smysl pro hudební umění. Její matka Jindřiška Kittlová, rozená Šrůtová, byla ve svém mládí velmi nadanou zpěvačkou. Otec její byl velkým příznivcem umění a literatury. Jako mecenáš financoval Janu Nerudovi cestu do Palestiny, o níž Neruda píše ve svých Obrazech z ciziny.

Od 14 let bydlela Ema v Praze v Německém penzionátu v Konviktské ulici, kde se zdokonalovala v němčině, hře na klavír a na housle. Tam poradila jí Anna Adamcová pozdější členka opery Národního divadla, aby místo hudby pěstovala raději zpěv. Otec jí dal proto přezkoušet její hlas a v důsledku toho se Ema začala učit zpěvu u vyhlášené tehdy učitelky zpěvu paní Marie Destinnové – Leweové, bývalé vynikající operní zpěvačky, která se svým chotěm, bývalým kapelníkem, brzy postřehla neobyčejné vlohy své žačky a věnovala výcviku jejího hlasu největší péči. Ema se u ní cvičila 5 a půl roku. Když zpívala na zkoušku v Národním divadle a nebylo jí dovoleno vystoupit na jeho jevišti, odebrala se do ciziny.

Ve svém dvacátém roce byla přijata, po svém úspěchu v opeře „Sedlák kavalír“, dvorní operou berlínskou. Z vděčnosti ke své znamenité učitelce přijala umělecké jméno Destinnová. V Berlíně zůstala 10 let a vynikla obzvláště jako pěvkyně úloh Wagnerových. Odtud několikráte hostovala v Národním divadle v Praze, Bayreuthu a jinde. V r. 1908 byla jmenována prvním čestným členem Národního divadla v Praze. Potom působila v Londýně v divadle Covent-Garden a pak v metropolitní opeře v New Yorku. Tvořila s Karlem Burianem pěveckou dvojici, která slavila po celém světě pronikavá vítězství a zjednávala tak uznání českému zpěvu. Skladatel Richard Strauss pro ni napsal operu Salome.

Na svých uměleckých cestách všude vystupovala jako uvědomělá Češka. Byla neobyčejně vzdělaná, měla ráda starožitnosti, knihy a především milovala přírodu. Mluvila dokonale česky, německy, francouzsky, italsky a anglicky. Její dobrota byla příslovečná. Vydělávala velké peníze, ale nikdy jich nehromadila. Podporovala každého, kdo o pomoc žádal. Byla také literárně činná. Vedle řady drobných básní, napsala sbírku veršů „Nový život“ pod jménem Ema Věra Kittlová, veršovanou veselohru „Kroužek českých žen“ a později divadelní práci „Tůně“, z vesnického života. Od roku 1920 žila na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou.

Dne 28. ledna 1930 zemřela v Českých Budějovicích, kam si zajela ze Stráže k lékaři za účelem ošetření výronu krevního do sítnice, původu aterosklerotického. V ordinaci byla raněna mrtvicí a když byla dopravena do nemocnice, zemřela tam po třech hodinách, aniž nabyla vědomí. Pohřbena byla slavnostně ve Slavíně, na hřbitově na Vyšehradě.

Ema Destinnová o Milešově nepíše nic šťastně. Píše, že se její otec vrhl, bez jakýchkoliv důlních zkušeností, do podnikání a přišel tam o cele jmění. Památkou na dolování, které tam začalo již počátkem XIV. století, je slavnostní zlatý řetěz pražských primátorů, který byl zhotoven z šestnáctikarátového zlata z Milešovských dolů v roce 1897 až 1898.

(Informace a fotografie shromáždil a poskytl p. František Šťastný z Kosobud.)

Napište nám

Uvažujete o využití našich služeb? Máte nějaký dotaz? Napište nám a my se vám co nejdříve ozveme.